Blog

Latinské zpěvy pro vlastní svátky pražské církevní provincie

Na doméně inadiutorium.cz přibyl ještě jeden menší satelitní web: na adrese praga.inadiutorium.cz budou napříště bydlet latinské zpěvy oficia pro vlastní svátky pražské provincie (Čechy).

Motivace

Druhým rokem každodenně zpívám oficium latinsky podle předkoncilních knih. Tím se pro mě stal mnohem palčivějším problém chybějících nápěvů pro texty vlastních svátků pražské provincie. Již v minulosti jsem udělal nějaké kroky k jeho řešení: Hrstku transkripcí ze středověkých rukopisů jsem zveřejnil před lety na webu Editio Sancti Wolfgangi; tady na blogu jsem psal o zpěvech vydaných tiskem - prakticky se omezujících na denní hodinky svátku sv. Jana Nepomuckého.

Nakonec to bylo opět blížící se stěhování pryč z Prahy s jejími knihovnami a archivy, co mě přimělo pustit se bez dalších odkladů do práce již před delší dobou načaté, a tento nedostatek, dílem staletý i starší, napravit: zpěvy, které lze najít ve středověkých rukopisných antifonářích, dohledat, systematicky srovnat existující varianty, a později na základě tohoto srovnání vybrat takové, které lze doporučit ke zpívání dnes; pro ty, které nikdy nápěvy neměly, tento nedostatek konstatovat a napravit. Cílem celého snažení bude pražský provinční dodatek k římskému antifonáři.

Kromě textů předkoncilních, které teď sám potřebuji, chci následně stejně naložit i s pokoncilními - z dalšího bude zřejmé, že se tyto dva úkoly částečně překrývají.

Vývoj textů

Zatímco nápěvy jsem se dosud nikdy systematicky nezabýval, již řadu let mám hotov důležitý kus přípravných prací: přehled vývoje textů dotyčných svátků od přelomu patnáctého a šestnáctého století (první tištěné pražské breviáře) dále. Pracovní edici těchto textů jsem připravoval jako přílohu své diplomové práce na KTF UK. (Práci ovšem nikde nenajdete, neboť právě na ní moje studium ztroskotalo.)

Tištěné předtridentské pražské breviáře reprodukují běžný typ pražského breviáře rukopisného. V době formování obsaženého textového materiálu bylo kompletní zpívané oficium možností nejen teoretickou (srov. např. co o zpěvu stanoví zakládací listina i takové malé církevní instituce, jako byla karlštejnská kapitula) a nápěvy pro ně proto existovaly.

Doba opuštění starobylého diecésního breviáře ve prospěch jednotného breviáře tridentského je podle všeho také dobou citelného úpadku praxe zpívaného oficia: pražská Officia propria ve svých jednotlivých vydáních některé texty postupně nahrazují nebo upravují, ale zatím jsem neviděl jediný doklad, že by zároveň s tím bylo pamatováno i na aktualisace antifonáře. Přesto však lze říci, že ty texty, které byly zařazeny do pražského propria vydaného r. 1677 ("ikonoklastické" první vydání z r. 1663, které drtivou většinu vlastních textů opustilo ve prospěch textů z commune, budiž necháno stranou - naštěstí šlo jen o ojedinělý incident), ve své většině zůstaly v užívání až do r. 1865.

Toho roku prošlo pražské provinční proprium radikální reformou. Z toho, co přepsala a co ponechala, ji lze označit za tažení proti středověkým rýmovaným oficiím: kompletně byly přepsány zpěvy posledních dvou ukázek tohoto žánru v pražském provinčním propriu, oficií sv. Václava a sv. Ludmily. Nově složené texty antifon a responsorií jsou striktně prosaické a často jde o více či méně doslovně citované biblické úryvky.

Jednou z mých nejpalčivějších otázek v současnosti je, co se od r. 1865 dále zpívalo o slavnosti sv. Václava při nešporách ve svatovítské katedrále. Ignorovala svatovítská kapitula nové texty a i nadále zpívala známé rýmované oficium? Pokud ano, jakým právem? Pokud ne, co se tedy zpívalo místo něj? -- Zatím jsem nenašel žádný dokument, který by na tuto otázku dával odpověď.

Vedle přepsání textů nevyhovujících vkusu doby se reforma roku 1865 vyznačuje také doplněním nových vlastních hymnů pro příležitosti, které dosud vystačily s hymny z commune.

Od r. 1677 reformami prakticky nedotčen zůstal formulář sv. Víta. Patrně proto, že jeho zpěvy jsou po textové stránce prosaické a po stránce hudební spíše jednoduché, podobné zpěvům svátků dávných italských mučedníků v breviáři universální církve (Lucie, Anežka, Agáta, Vavřinec, Cecílie).

Dalších sto let bylo na poli textů provinčního propria breviáře opět dobou klidu. Pouze breviářová reforma Pia X. odnesla měsíčně slavená votivní oficia (o patronech, o sv. Janu Nepomuckém) a svátky nástrojů umučení Páně - a naopak přibyly skromně vystrojené formuláře nově blahořečených (Anežka, Hroznata).

V rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu byly latinské texty hymnů, antifon a responsorií nového společného česko-moravského propria dílem složeny nově, dílem převzaty z formulářů předkoncilních - tak, jak vyšly z reforem r. 1865.

Edice a její zásady

Prvním krokem na cestě k pražskému dodatku antifonáře bude pracovní edice nápěvů středověkých pražských textů dotčených svátků. Ač je z výše podaného přehledu vývoje textů zřejmé, že výnos takového snažení pro náš praktický cíl bude omezený (kompletní oficium sv. Víta a pár antifon k evangelním kantikům z dalších svátků), považuji za důležité znát nápěvy středověkých oficií v plném rozsahu a včetně variant. Mj. i proto, že pokoncilní rubriky připouštějí jejich použití (VPDMC 274: "Chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici") a při pozdější práci na pokoncilním dodatku k římskému antifonáři se tedy zdá vhodné kromě složení nápěvů pro nynější oficiální texty podle možností také jako alternativu nabídnout vhodný výběr ze starých zpěvů.

Dalo by se namítat, že když někdo složí a zveřejní nápěvy pro oficiální texty, tyto již "jsou k disposici," a možnost vybrat jiné vhodné antifony tím zaniká. Já však mám zato, že když nápěv pro určitou antifonu nechybí jen proto, že ho někdo o své vůli a bez jakéhokoli úředního pověření složil a jako soukromá osoba zveřejnil, nemůže to nic měnit na právu zpěváků zařídit se podle pravidel pro náhradu antifony, jejíž nápěv k disposici není. "Závazně k disposici" jsou pouze nápěvy vydané v oficiálních liturgických knihách. Soukromé publikace v liturgických záležitostech nemohou nikoho zavazovat.

S ohledem na její praktický účel jsou formulovány zásady pracovní edice:

• omezit se na zpěvy, které byly součástí formulářů pražského ritu, jak je zaznamenávají tištěné pražské breviáře
• postupně zahrnout pokud možno všechny dostupné prameny obsahující notový záznam ke sledovaným textům (tzn. neprovádí se žádná selekce např. podle provenience nebo doby vzniku)
• cílem je spíše poznání změn a případného vývoje než rekonstrukce výchozí podoby
• přednostně zpracovat digitalisované rukopisy (protože je to časově a logisticky méně náročné a takto získaná data jsou dobrým podkladem pro efektivnější práci s prameny hůře dostupnými)

Záhy také vykrystalisovalo několik zásad uplatňovaných při srovnávání notových záznamů z různých pramenů:

• nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v pravopisu slov
• nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v přítomnosti nebo nepřítomnosti strophicu nebo ve zdvojení některé noty
• vůbec se nezohledňuje vnitřní členění neum - pro účely srovnání se transkribuje pouze "čistá melodická linka", kde nejmenší rozlišovanou jednotkou členění je slabika textu

Vedle zásad již formulovaných je třeba také říci, co zatím formulováno nebylo: pracovní edice hromadí materiál, který bude později třeba podle nějakého klíče uspořádat a vybrat z něj varianty pro edici praktickou. Ovšem podle čeho vybírat? Má se vždy dát přednost skutečně nebo domněle nejstarší podobě daného zpěvu? Ale neměla by se spíše zohlednit možnost legitimního vývoje? Tedy snad dát přednost podobě nejrozšířenější? Podobě, která dnešnímu uchu zní nejliběji? ...

Závěrem

Pisatel si je dobře vědom, že ani jako editor středověkých zpěvů, ani jako skladatel chybějících zpěvů současných, zdaleka není osobou povolanou. Především mu schází odborné vzdělání v oblasti středověké musikologie. Zdá se mu však lepší, aby na něj bylo vzpomínáno jako na pošetilce, který přivedl na svět musikologicky neudržitelnou edici starých zpěvů a doplnil ji ještě mnohem horšími vlastními výtvory, než aby dalších sto let svátkům českých zemských patronů scházely příslušné chorální zpěvy.